Kdysi jsem se dívala, jak je to obvyklé, na svět docela bez přípravy, jenom tak vlastníma očima a myslela si, že nad tu divokou skrumáž vjemů nic lepšího není. Cenu toho, co se nám docela bezplatně zjevuje a zase prchá před očima, jsem poprvé pochopila, až když jsem si to zarámovala - jak to dělají filmaři - mezi dva své palce a prostředníky. To, co dřív plynulo, se kupodivu najednou zastavilo. A přilnula jsem k tomu ještě víc, když jsem zavolala na pomoc fotografický hledáček. Zpočátku to nebylo ono, fotoaparát sice stroj poslušný, ale z vlastní přirozenosti ho nikdy nic pořádného nenapadne. Všechno, co mu dá jiskru života, přichází do něho jen a jen z vaší hlavy a srdce.
Dnes na co se jen podívám, je to jako bych měla v očích hledáček objektivu. Nevěřili byste, jak se vám svět poddá a ke všemu ještě zkrásní. Během studií, kdy jsem hodně cestovala, měla jsem fotoaparát nepřetržitě po ruce. Stroj se proměnil v tajemného džina v lahvi, který tu a tam vylétne a zeptá se: Co pán poroučí?.. Po narození mých dětí jsem se zamilovala do focení jedinečných okamžiků, které jsem dříve neznala a tudíž si jich ani nevážila. Děti, jejich první krůčky... oči zářící radostí... Nakonec člověk zjistí, že to neplatí jen pro ty moje mrňousy, ale pro všechny děti a vůbec všechny zapamatování-hodné události, jimiž je svět kouzelně napěchován.